Jak Česká republika podporuje války a diktátory

Čeští politici se rádi chlubí podporou lidských práv, ale ve skutečnosti pomáhají vyzbrojovat nejrepresivnější režimy světa.

Málo známým aspektem české zahraniční politiky je obchod se zbraněmi. Česká republika sice z celosvětového hlediska nepatří mezi největší vývozce výzbroje, ale příliš často vyváží zbraně do zemí, které můžeme z hlediska ochrany lidských práv označit za problematické. Nebude na škodu si připomenout nejdůležitější kauzy z minulých let, kdy se české zbraně s vědomím našich vládních činitelů ocitaly v rukou diktátorů nebo v oblastech konfliktů.

Lidskoprávní pokrytectví

Zbraně a další vojenský materiál nejsou obyčejné zboží. Jsou záměrně vyvíjeny tak, aby se jimi co nejefektivněji zabíjeli, mrzačili a ovládali lidé. Mezinárodní obchod s nimi by proto měl podléhat přísným regulacím. Například podle Společného postoje rady EU jsou členské státy „rozhodnuty předcházet vývozu vojenské technologie a materiálu, které by se mohly použít na vnitřní represi nebo mezinárodní agresi nebo by mohly přispět k regionální nestabilitě“. Zjednodušeně řečeno, je třeba zabránit tomu, aby se zbraně dostaly do nesprávných rukou. Těmi však nejsou jen naši oficiální nepřátelé, ale i diktátorské a nedemokratické režimy, u kterých je vysoké riziko, že zbraně použijí pro zmiňovanou agresi a represi. Dále je třeba mít na paměti, že vyzbrojováním diktátorům poskytujeme nejen prostředky, ale i legitimitu. Je zbytečné oceňovat disidenty cenami Homo Homini, pokud režimy, které je utlačují, budeme zároveň vyzbrojovat. Můžeme také donekonečna otvírat téma Tibetu na návštěvách v Číně, ale pokud se Saúdská Arábie stává největším příjemcem našich zbraní a vojenského materiálu, vypadáme jako pokrytci.

Z oficiálních statistik zveřejněných na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) vyplývá, že Česká republika nedemokratické režimy vyzbrojuje až příliš často. Například jen v roce 2014 skončila v těchto zemích více než polovina hodnoty vyvezených zbraní a vojenského materiálu. Zodpovědnost za tento stav leží především na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV). Za udělování vývozních licencí sice zodpovídá MPO, respektive jeho Licenční správa, ta ale musí získat kladná stanoviska dalších ministerstev. A z pohledu ochrany lidských práv je zodpovědné právě MZV, které má u jednotlivých zakázek zvažovat jejich dopad na „stav a zhoršení situace lidských práv v zemi příjemce, na vnitřní bezpečnostní situaci v zemi či na narušení regionální stability“.

Jedním z důvodů, proč si MZV může dovolit posílat zbraně do zemí jako je Saúdská Arábie, je vlažný postoj veřejnosti. Ta převážně vnímá obchod se zbraněmi pozitivně – jako úspěch českého průmyslu. Kritické části veřejnosti zase chybějí informace. Vláda sice od roku 2003 zveřejňuje výroční zprávy o vývozu zbraní a vojenského materiálu v souladu s metodikou EU, údaje v nich zveřejněné jsou však nedostatečné. Není z nich například možné přesně zjistit, jaké druhy zbraní či materiálu byly vyvezené a kdo byl v cílové zemi jejich příjemcem – zda to byla místní policie, armáda nebo třeba mírové síly OSN. Jediným použitelným údajem je celková hodnota vyvezených zbraní do jednotlivých zemí a počet udělených licencí.

Když jdou ideály stranou

Český zbrojařský průmysl navazuje na hlubokou tradici rozvinutého průmyslu již z dob Rakouska-Uherska, první republiky a studené války. Před rokem 1989 bylo podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) Československo druhým největším výrobcem zbraní v rámci Varšavské smlouvy a v osmdesátých letech dokonce patřilo mezi sedm největších exportérů zbraní na světě. Koncem osmdesátých let však začal vývoz i výroba klesat a tento pokles se zastavil až v roce 2001. Od té doby vývoz zbraní a vojenského materiálu z ČR opět nepřetržitě roste a v roce 2014 dosáhl rekordní hodnoty 11,5 miliardy Kč. Odhaduje se, že tento růst bude pokračovat i v budoucnu.

Smutným faktem je, že tento růst výroby a vývozu zbraní je z velké části způsobený vyzbrojováním nedemokratických a diktátorských zemí. Jako důkaz mohou posloužit oficiální čísla ve výročních zprávách MZV a MPO v letech 2003–2014. Za toto období bylo největším příjemcem českých zbraní Slovensko, což má historické příčiny – obě země měly společný průmysl a výzbroj armád. Na druhém místě se umístily USA následované Indií, dále však nacházíme země, které nemůžeme ani náhodou považovat za demokratické: Alžírsko, Vietnam, Saúdská Arábie, Pákistán a Egypt. Mezi další problematické země, ve kterých naše zbraně skončily v menším množství, patří například Indonésie, Thajsko, Bahrajn, Etiopie, Izrael, Nigérie, Jemen, Kolumbie nebo Mexiko. Alarmující je také neustálý růst vývozu do zemí Blízkého východu a severní Afriky. V roce 2014 tam skončily zbraně a vojenský materiál za čtyři miliardy korun, což bylo více než hodnota vývozu do EU a Severní Ameriky dohromady. Saúdská Arábie se dokonce stala jejich největším příjemcem, když jí patřilo celkem šestnáct procent z celého vývozu za rok 2014.

V roce 2013 se na prvním místě umístil Vietnam (13,8 milionů eur), ovládaný komunistickou stranou. Zásilky zbraní tam byl s delegací podnikatelů dohodnout tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra, známý svými neústupnými antikomunistickými postoji. I na tomto příkladu se ukazuje, že v případě obchodu se zbraněmi jdou ideály snadno stranou.

Tanky pro Gruzii, náboje pro Tálibán

Vyzbrojování nedemokratických režimů však není jen záležitost posledních let, ale děje se nepřetržitě bez ohledu na střídání vlád. Jedním z největších příjemců českých zbraní před rokem 2008 byla Gruzie, kde skončily tanky, samohybné houfnice, raketomety nebo více než tisíc tun munice v hodnotě čtyřiceti milionů eur. Když v létě 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskem, svět obletěly záběry českých houfnic a raketometů, kterými gruzínská armáda dlouhé hodiny ostřelovala jihoosetské město Cchinvali. Podle organizace Human Rights Watch byla jediná fungující nemocnice ve městě ostřelována osmnáct hodin a všichni pacienti museli byt evakuováni do sklepa. Ostřelování osídlených oblastí raketomety vystavuje místní obyvatelstvo vysokému riziku zabití, protože tyto zbraně není možné přesně zaměřit a při zásahu ničí poměrně velkou oblast. Český spojenec Gruzie se tak našimi zbraněmi zřejmě dopustil válečného zločinu.

Po prohrané válce s Ruskem se Gruzie navíc stala jednou z prioritních zemí české rozvojové spolupráce, v rámci které jsme do ní v letech 2008–2012 investovali přes 192 milionů Kč. Tato na první pohled vysoká částka však při srovnání s hodnotou vyvezených zbraní v období před válkou (více než jedna miliarda Kč v letech 2003–2008) vypadá směšně.

Neméně zajímavým příkladem je Afghánistán. V roce 2004 Česká republika darovala afghánské vládě šest tisíc tun munice. Přestože jsme darováním těchto skladových přebytků podle tehdejšího ministra obrany Karla Kühla „ušetřili a navíc pomohli ke stabilizaci tohoto regionu“, nevládní organizace Nesehnutí spolu s Amnesty International již tehdy proti této zásilce protestovaly a upozorňovaly, že zbraně mohou snadno skončit v rukou nepřátel afghánské vlády. V roce 2009 se česká munice skutečně našla u těl padlých Tálibánců. Tato kauza nápadně připomíná osud české munice dodané irácké vládě, kterou organizace OXFAM objevila v roce 2006 na černém trhu v Bagdádu.

Výzbroj pro rodinnou diktaturu

Jedním z nejlepších příkladů vyzbrojování diktátorů je zásilka bojových vozidel pěchoty (BVP) do Rovníkové Guiney v roce 2007. V této málo známé zemi již od roku 1979 vládne diktátor Teodoro Obiang Mbasogo, který po krvavém puči nechal popravit svrženého vládce a zároveň svého strýce. Země pod jeho despotickou vládou zápasí s korupcí, represemi a navzdory bohatým zásobám ropy čelí většina obyvatelstva chudobě. V zemi také neexistuje svoboda slova, podle organizace Reportéři bez hranic podléhají státem vlastněná média přísné politické cenzuře. Podle indexu svobody tisku se Rovníková Guinea v roce 2015 umístila ze 180 sledovaných zemí světa na 167. místě, dopadla tedy hůře než Saúdská Arábie.

Česká vláda prodej obrněných transportérů povolila v roce 2006, kdy na postu ministra zahraničí působili Cyril Svoboda a po něm Alexandr Vondra. Obchod se uskutečnil v roce 2007 za Karla Schwarzenberga. Je pozoruhodné, že lidem, kteří se zaštiťují ochranou lidských práv, nevadilo vyzbrojit jednu z nejhorších afrických diktatur.

V roce 2012 předal tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg cenu Člověka v tísni za prosazování demokracie, Homo Homini, ázerbájdžánskému lidskoprávnímu aktivistovi Intiqamu Alijev a vyvolal poměrně velký rozruch, když ázerbájdžánský režim označil za „solidní rodinnou diktaturu“. Jeho slova však ostře kontrastují s faktem, že resort, který vedl, umožnil v témže roce vývoz vojenského materiálu v hodnotě 1,3 milionu eur téže rodinné diktatuře, posílající za mříže své politické oponenty. Záležitost je to o to skandálnější, že na Ázerbájdžán je uvaleno nezávazné zbrojní embargo, které se ČR zavázala dodržovat, byť po svém: v roce 2012 se tam podle výroční zprávy MPO vyvezl jen „nezbraňový a nesmrtící vojenský materiál“. Ve zprávě za rok 2014 již tato formulace chybí, protože se vyvezl i materiál ze skupiny vojenského materiálu č. 1, což jsou v podstatě ruční palné zbraně, které můžeme stěží považovat za „nesmrtící“.

Přehazování odpovědnosti

Českým orgánům odpovědným za povolování vývozu zbraní nelze odepřít smysl pro kontinuitu. Velmi poučným příkladem je Egypt, kam český vývoz neustále roste, bez ohledu nato, kdo se právě střídá u moci. Vyzbrojovali jsme diktátora Mubaraka, dokud ho nesvrhl a nevystřídal diktátor Mursí. Toho jsme zase vyzbrojovali, dokud ho při puči nesvrhla junta a nedosadila diktátora Sísího, kterého vyzbrojujeme dodnes. Za posledních dvanáct let jsme tak do Egypta poslali zbraně a vojenský materiál v hodnotě devadesát milionů eur.

K největším vývozům došlo v posledních letech, kdy obrovské zakázky na vyzbrojení tamní policie získaly firmy Česká zbrojovka (129 000 pistolí CZ-75) a Sellier & Bellot (10 milionů kusů munice 9 mm). Realizaci zakázky nepřerušil ani puč v červenci roku 2013, kdy Mursího z Muslimského bratrstva svrhla junta v čele s maršálem Sísím, který se později nechal zvolit prezidentem. Svědomím našich a především evropských úředníků zahýbal až masakr v srpnu 2013, kdy při zákroku armády a námi vyzbrojované policie proti demonstrantům zahynulo během jednoho dne několik stovek lidí. Česká republika tehdy zakázku přerušila, ale ne na déle než půl roku. Už v únoru 2014 se objevily zprávy, že ČR do Egypta pošle další pistole a munici bez ohledu na fakt, že represe v zemi od srpna 2013 nepolevily. Na následky politicky motivovaného násilí tehdy v průběhu sedmi měsíců zahynulo 1 400 lidí, většina z nich z důvodu použití „nepřiměřené síly bezpečnostními složkami“.

Když tehdy Nesehnutí spolu s dalšími patnácti českými a evropskými organizacemi žádalo otevřeným dopisem odpovědné orgány – MPO a MZV ČR – o zastavení vývozu pistolí a munice do Egypta, dostalo se jim odpovědi, která se ukazuje jako typický příklad zamlžování a přehazování odpovědnosti: MPO odpovědělo, že dostalo kladné stanovisko MZV. Jenže MZV zase odpovědělo, že zodpovědnost ze zákona leží především na MPO. A navíc dodalo, že s egyptskými partnery vede „intenzivní dialog“. Zbraně nakonec vyvezeny byly a lidé v ulicích Káhiry na následky policejní střelby umírají dodnes.

Náklaďáky pro Saúdy

Přehled nedemokratických a diktátorských zemí, ve kterých končí české zbraně, by nebyl úplný bez jedné z nejrepresivnějších zemí světa – Saúdské Arábie. Ta se v roce 2014 stala co do hodnoty největším příjemcem českých zbraní a vojenského materiálu, když v ní skončilo zboží za šedesát milionů eur. Největší podíl má na tom zásilka tří stovek nákladních vozidel Tatra, určených tamní armádě; prodána sem byla také munice a části pancéřování. Aby toho nebylo málo, Tatra v zemi staví továrnu a doufá, že když Saúdové budou v budoucnu nakupovat například houfnice, rozhodnou se pro ně použít právě podvozky Tatra.Někdo sice může namítnout, že „náklaďáky přece nezabíjejí“. Faktem ale je, že tato vozidla jsou určená saúdské armádě, a ta ze své podstaty pomáhá udržovat despotický režim při životě. Tatrovky jí v tom pomáhají logisticky.

Od března 2015 navíc Saúdská Arábie vede vojenskou kampaň v sousedním Jemenu, jejímž výsledkem je již několik tisíc mrtvých civilistů a humanitární katastrofa v jedné z nejchudších zemí světa. Když se čeští novináři ptali MZV, zda s ohledem na chování Saúdské Arábie v Jemenu přehodnotí její vyzbrojování, dostali odpověď, že „vývoz vojenského materiálu z ČR do Saúdské Arábie není vázaný na konflikt v Jemenu“. Tento alibistický výrok nebere v úvahu, že Saúdská armáda, které jsme dodali zbraně, „vázaná“ na konflikt v Jemenu je. A naše zbraně a náklaďáky jí v tom s velkou pravděpodobností pomáhají, protože Saúdové je sotva nakoupili jen proto, aby je nakonec nepoužívali.

Všechny uvedené případy se uskutečnily legálně, s vědomím a povolením českých vládních orgánů. Ukazuje se tak, že kontrola vývozu zbraní a vojenského materiálu v České republice nefunguje. Bez ohledu na rétoriku se v praxi před ochranou lidských práv a zodpovědnou zahraniční politikou upřednostňují zisky zbrojních firem. Jinak by se nemohlo stát, že naše zbraně končí v takových zemích jako je Saúdská Arábie, Egypt, či dokonce Rovníková Guinea. Je proto důležité, aby odpovědní úředníci a úřednice MZV nebyli vystavováni tlaku zbrojařské lobby, nepodléhali imperativu „vyvézt co nejvíc“ a měli při udělování stanovisek na zřeteli především ochranu civilistů a lidských práv.

Peter Tkáč
Autor je odborník na problematiku odzbrojení a lidská práva.