Jaká je skutečná kondice české ekonomiky?

Chceme-li posoudit schopnost České republiky naplnit Cíle udržitelného rozvoje přijaté OSN, musíme se podívat na skutečnou podobu české ekonomiky ze strukturálních i dlouhodobých perspektiv. A právě to činí ekonomka Ilona Švihlíková.

Jak jsme uvedli již ve stínové zprávě Social Watch, kterou jsme prezentovali v OSN v New Yorku, Česká republika zažívá velice úspěšné období, což je patrné z vývoje řady důležitých indikátorů: máme rostoucí HDP (a obnovenou konvergenci k vyspělým zemím, která byla za pravicových vlád přetržena, respektive se přeměnila například vůči Německu v divergenci), rostou i mzdy (a to jak průměru, mediánu, tak i minimální mzdy), nezaměstnanost je nízká a počet volných pracovních míst vysoký, disponujeme přebytkem na běžném účtu a dobrých výsledků dosahuje i státní rozpočet.

Podíváme-li se na dekompozici HDP, vidíme, že slábne role investic. Hlavním tahounem se stávají výdaje domácností, které profitují z rostoucích mezd, pozitivně přispívá i bilance zahraničního obchodu a vládní výdaje.

Situace na trhu práce je rovněž pozitivní. Míra nezaměstnanosti patří k nejnižším v EU a zároveň je k dispozici vysoký počet volných pracovních míst (k I. Kvartálu roku 2016 je jich až 117 tisíc). V této souvislosti je ovšem nutno vnímat strukturální nesoulad a také relativně vysoký počet uchazečů evidovaných na Úřadu práce. Nepoměr mezi oběma ukazateli indikuje hlubší sociální problémy (jev hystereze, práce na černo a podobně), které by neměly být podceňovány. Postupné zvyšování minimální mzdy ji přibližuje k hranici pracující chudoby, poté, co minimální mzda za pravicových vlád nebyla téměř sedm let zvyšována.

Nízká nezaměstnanost a rekordní zaměstnanost jsou dobrým znamením pro dosažení Cíle 8.5 (plná a produktivní zaměstnanost), naopak přetrvávající rozdíly mezi odměňováním žen a mužů (včetně významného rozdílu u mediánu) jeho naplnění stojí v cestě.

Navzdory kurzové politice ČNB pokračují deflační trendy, které se promítají v indexu spotřebitelských cen, a také výrazně u cen výrobců (zemědělství, zpracovatelský průmysl, i služby). Nebezpečí bubliny se rýsuje na realitním trhu, který profituje z rostoucích mezd a rostoucího optimismu spotřebitelů, z celkově pozitivního vývoje na trhu práce, a také z nízkých úrokových sazeb.

Dobré výsledky v hospodaření státu jsou dány dočerpáváním prostředků z EU i nárůstem inkasa daní, který je dán ekonomickým růstem (nárůst inkasa DPH je spojen s rostoucími výdaji domácností). Snahy o narovnání konkurenčního prostředí a také zvýšení výběru DPH, jako jsou takzvaná kontrolní hlášení nebo plánovaná elektronická evidence tržeb, bude možno vyhodnotit až s větším časovým odstupem.

Vládní dluh zaznamenal pokles (daný růstem HDP) na 41 procent HDP, přičemž tato hodnota patří v rámci srovnání EU mezi ty nejnižší. Roste zájem o vládní dluhopisy ze strany zahraničí, motivací je také očekávané posílení koruny.

Dlouhodobé tendence

Z dlouhodobého hlediska stále platí, že model českého rozvoje je modelem takzvané „závislé ekonomiky“. Byl vytvořen na konci 90. let, přičemž v posledních letech je zřejmá jeho neudržitelnost.

V mikrosféře se tento model demonstruje značným ekonomickým vlivem zahraničních firem. To vyúsťuje ve značný odliv takzvaných prvotních důchodů ze země, který se makroekonomicky odráží ve významné disproporci mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem.

„České“ firmy se dominantně pohybují ve sféře střední až nízké přidané hodnoty (například ve formě práce ve mzdě), některé i na úrovni jednotlivých živnostníků operují vůči zahraničnímu zadavateli s otevřeným účetnictvím. Tato nedůstojná pozice v mezinárodní dělbě práce indikuje postavení těchto firem jako příjemců ceny (price-taker). Prostor pro zvyšování mezd, které patří k hlavním indikátorům životní úrovně, má tedy své limity.

V České republice najdeme značné odchylky od zdravého ekonomického vývoje hned u dvou kanálů, které konvergenci umožňují. Na úrovni mezd se jedná o frapantní rozdíl mezi ekonomickou výkonností v porovnání k Německu (cca dvě třetiny) a mzdovou úrovní (a to i přepočteno na paritu kupní síly, cca 40 procent). Takto značný rozdíl je abnormální a odráží nezdravou podobu české ekonomiky.

Druhým kanálem je Českou národní bankou již dlouhodobě deformovaný kurz, použitý podobně jako na počátku 90. let. Hluboce podhodnocený kurz koruny vůči paritě kupní síly prodlužuje cenovou konkurenceschopnost, může odkládat modernizaci a naopak vtahuje i neefektivní vývozy.

Z makroekonomického hlediska se pak jedná o vývoz národní práce zdarma, což je způsob zapojení se do mezinárodní dělby práce typický spíše pro rozvojové ekonomiky. Je potřeba zdůraznit, že podhodnocený kurz jako nástroj zvýšení inflace zcela selhal, neboť malá ČNB nemá šanci takto „přemoci“ globální deflační prostředí.

Model založený na geografické blízkosti vůči Německu, levné práci, ale také podhodnoceném kurzu neumožňuje dlouhodobou konvergenci na úroveň západních, vyspělých zemí. Změna modelu závislé ekonomiky je akutní záležitostí, neboť se jedná o dlouhodobý proces, který je aktuálně třeba právě kurzovou politikou dále brzděn.

Bez jasné politiky státu přitom není šance na úspěch, neboť nelze očekávat, že restrukturalizace ekonomiky – jak z hlediska vlastnického, tak i přidané hodnoty a důležitost velikosti jednotlivých ekonomických subjektů – proběhne spontánně sama. Naopak, zahraniční zkušenosti ukazují na nutnost systematické a dlouhodobé vládní politiky založené na národohospodářském pohledu, který u nás dlouhodobě absentuje.

V České republice byla vyprodukována více než stovka takzvaných strategií. Tyto ovšem se strategiemi nemají z hlediska obsahu až příliš mnoho společného (často absentuje jasné rozvržení posloupnosti jednotlivých kroků, finanční rozpis a především určení zodpovědnosti za implementaci), nemluvě o tom, že jsou často vzájemně v rozporu. Tyto negativní zkušenosti představují omezení pro úspěšnou implementaci Cíle 1.b: vytvořit výrazné politické strategie na podporu chudých.

Kurzová politika ČNB omezuje inovace a podporuje vývoz laciné práce.

Tvorba dlouhodobější perspektivy v dynamicky se měnícím globálním prostředí je znesnadněna častými změnami pravidel, jejich nejednoznačnou aplikací i nejasnostmi daňového systému. Ekonomická báze České republiky příliš spoléhá na velké firmy (pod zahraniční kontrolou) a na systém investičních pobídek, aniž by byly důkladně analyzovány zahraniční zkušenosti. Ty jasně ukazují, že základ ekonomiky tvoří malé a střední podniky, přičemž komplexní analýza Evropského parlamentu zkoumající pokrizový vývoj ukazuje obzvláště na odolnost družstev a podniků vlastněných zaměstnanci.

Investiční pobídky se orientují na počet nových pracovních míst, ale nezkoumá se již jejich kvalita a ignoruje se, že příchod velké zahraniční firmy může naopak malé domácí firmy zlikvidovat. Tato taktika nijak nenapomáhá naplnit Cíl 9.3, kterým je „zlepšit přístup malých průmyslových a jiných k finančním službám, včetně dostupných úvěrů, a jejich začleňování do hodnotových řetězců a trhů“.

Novela o spořitelních a úvěrních družstvech, přijatá minulý rok na tlak ČNB, tento sektor de facto destruuje a je zcela v rozporu s dosažením cíle 8.10 (posílit kapacitu domácích finančních institucí na podporu a rozšíření přístupu k bankovnictví, pojišťovnictví a finančním službám pro všechny). Tento fakt je ještě zesílen tím, že 97 procent bankovních aktiv je v držení zahraničních subjektů a banky jsou zároveň těmi, kteří nejvíce přispívají k odlivům zisků z ekonomiky.

Bohužel ani Cíle udržitelného rozvoje nijak nereflektují důležitost ekonomické demokracie, družstev a zaměstnaneckého vlastnictví.
Zaměření české ekonomiky na nižší a střední přidanou hodnotu vytváří rovněž bariéru v naplňování cíle 9.5 (posílení vědeckého výzkumu, inovací, podpora vědeckých a výzkumných pracovníků).

Z těchto důvodů je třeba vnímat aktuální konjunkturu komplexněji a zasadit ji do tohoto dlouhodobého kontextu. Je také nutné pečlivě vnímat omezenou vypovídací hodnotu ukazatele HDP (například tedy i HDP na hlavu), který českou ekonomickou realitu nadhodnocuje a je až o osm procent vyšší než HND. Na problém pravidelně upozorňuje Social Watch ve svých zprávách na národní i mezinárodní úrovni.

Zahraniční vlivy

Dominantním znakem současného globálního prostředí je koncentrace krizí a z toho plynoucí vysoká míra dynamiky a zároveň nejistoty (tedy rizika). Zásadní změny můžeme pozorovat na mnoha úrovních: od politické, po hospodářskou politiku a samozřejmě také mocenské přesuny v oblasti mezinárodních vztahů.

Z hlediska teorie hospodářské politiky pokračuje revize neoliberálních přístupů (viz analýzy MMF týkající se třeba dopadů nerovnosti na hospodářský růst či kapitálových kontrol), odraz v praktické hospodářské je ovšem zatím omezený.

Vyspělé země vesměs provozují uvolněnou monetární politiku, s nízkými (USA), nulovými či dokonce zápornými (ECB, Japonsko, Švédsko, Dánsko, Švýcarsko) úrokovými sazbami, které indikují abnormalitu současného vývoje. ECB pokračuje a dále rozšířila program kvantitativního uvolňování, který zaznamenává i kritiku (německý ministr Schäuble), přičemž se rovněž objevuje otázka přežití malých bank a družstevních záložen v prostředí nízkých až záporných úrokových sazeb.

Nedostatečná účinnost monetární politiky jak v oblasti dosažení inflačních cílů, tak i výraznějšího ekonomického oživení, otevírá prostor pro diskuse o ještě netradičnější monetární politice (respektive propojení mezi monetární a fiskální politikou), jako jsou takzvané „peníze rozhazované z helikoptéry“.

Fiskální politika je spíše utlumena, ať už je to vnímaným dluhovým břemenem, případně kombinací s restriktivními dohodami, jako je třeba takzvaný „fiskální kompakt“. Manévrovací prostor pro hospodářskou politiku je tímto způsobem značně omezen. Zůstává proto velkou otázkou, jak se naše vláda, EU a další aktéři postaví k implementaci Cíle 10.5, kterým je „zlepšit regulaci a monitoring globálních finančních trhů a institucí a posílit uplatňování těchto regulací“.

Nedobrá ekonomická situace většiny vyspělých zemí, spolu s řadou dalších rizik, se nutně projektuje i do politické roviny, v níž můžeme pozorovat nové štěpení na takzvaný establishment a antiestablishment. Je vysoce pravděpodobné, že tato nová linie povede k hluboké změně politické scény.

Ilona Švihlíková
Autorka je ekonomka.